Kdyby naši předci věřili vědě, umírali bychom na malárii

Svobodná diskuze, pochybování a neustálé hledání nových odpovědí je jednou z klíčových příčin úspěchu euroatlantické civilizace. Historie zná mnoho příkladů, kdy soudobá věda zastávala názory, které byly později zcela vyvráceny. A zdaleka se nejedná pouze o slavnou větu: „A přece se točí.“

Malárie provází lidstvo od nepaměti a zmínky o nemoci, jež se malárii nápadně podobá, lze najít již na hliněných tabulkách dávné Mezopotámie nebo egyptských papyrech. Dlouhou dobu lidé věřili, že malárii způsobuje špatný vzduch ve vlhkých oblastech. Koneckonců i sám název malárie je odvozen z italského sousloví „mal aria", tedy špatný vzduch.

Hledání původce malárie nabralo obrat v 17. století, kdy holandský obchodník Antoni van Leeuwenhoek jako první objevil mikroorganismy a získal tak přezdívku otec mikrobiologie. Dalším milníkem byly objevy Louise Pasteura, který v 19. století přišel s teorií, že právě mikroorganismy způsobují nemoci a záněty. Jeho objevy a práce německého mikrobiologa Roberta Kocha uspíšily hledání původců různých nemocí včetně malárie. 

Za malárii může bakterie z bažin

Teorie, že malárie je způsobena špatným vzduchem, padla. Na několik desetiletí ji nahradilo přesvědčení, že malárii způsobuje baktérie, která byla izolována v bažinaté oblasti jižně od Říma. S teorií přišel Ital C. Crudeli a prominentní německý mikrobiolog A. Klebs, který jako první identifikoval bakterii odpovědnou za tyfus. Oba vědci přesvědčili vědeckou obec, že v oblasti sužované malárií izolovali z vody bakterii způsobující malárii. Důkazem byla skutečnost, že izolovaná bakterie způsobovala při pokusech na králících stejné příznaky jako malárie. 

Nicméně skutečný průlom přišel až s prací francouzského armádního lékaře Alphonse Laverana, který působil na sklonku 19. století v Alžírsku. Odvážil se zpochybnit všeobecně přijímanou teorii a přišel s myšlenkou, že malárii způsobuje parazit plasmodium. Své závěry podložil pečlivě zdokumentovaným výzkumem.

V rámci své praxe vojenského lékaře prozkoumal krev 200 pacientů. Za pomoci mikroskopu prokázal, že pouze krev vojáků trpících malárií obsahuje srpečkovité organismy neznámého původu. Také si všiml, že chinin úspěšně potlačuje příznaky nemoci. Laveran si uvědomil, že nalezl parazitického prvoka, který s největší pravděpodobností způsobuje zákeřnou nemoc.

Tak tohle odporuje vědě

V roce 1880 prezentoval své závěry francouzské lékařské akademii. Jak je celkem běžné, pokud někdo neznámý přijde s nějakým novým názorem, neuspěl. Nepodařilo se mu přesvědčit nikoho z vážených mikrobiologů, zoologů a dalších odborníků na malárii. Italští doktoři odmítli jeho tvrzení, i když jim ukázal parazity v krvi nemocných pacientů. Podle současného odborníka na tropické nemoci Roberta Desowitze prohlásila tehdy jedna z největších mikrobiologických kapacit doby, Robert Koch, že „závěrům Laverana může věřit jen naprostý idiot”. 

Laveran se nevzdal a pokračoval v bádání. O čtyři roky později se mu podařilo přesvědčit předního italského mikrobiologa, že to není bakterie, co způsobuje malárii. Nicméně stále proti němu stály největší mikrobiologické kapacity tehdejší doby Louis Pasteur a Robert Koch. Kromě toho část tehdejší vědecké obce nepřestala věřit, že malárie je přenášena vodou.

Věda se dlouho nechtěla vzdát

Teprve v roce 1887 se Laveranovi podařilo přesvědčit přední odborníky, včetně Roberta Kocha.

Nicméně trvalo dalších 18 let, než se podařilo zjistit, kdo vlastně malárii přenáší. Asi to trvalo zbytečně dlouho, neboť mnoho obyvatel Afriky říkalo, že na vině jsou moskyti. Evropané však tato tvrzení blahosklonně přehlíželi, neboť je považovali za neprokázané báchorky.

V roce 1907 obdržel Alphons Laveran za svůj objev původce malárie Nobelovu cenu. Dva roky poté, co ji Robert Koch dostal za objev původce tuberkulózy.