Ve Španělsku existovala ve středověku mocná organizace pastevců ovcí s názvem Mesta. Královský dvůr ji za pomoci různých regulací masivně podporoval. Na konci byl hladomor a podle některých historiků zaostávání Španělska za zbytkem Evropy při rozvoji průmyslu. Může Evropa dneška zaostat podobně?

O inflaci, o roli státu a nekonečných potřebách, které vždy narazí na omezené zdroje. Co je a co není úspěch nebo klíčová otázka, zda mají lidé podporovat krádež. Náhodný výběr z projevů argentinského prezidenta Javiera Milei.

Když americký Nejvyšší soud označil přijímání na vysoké školy na základě rasy za protiústavní, řada zastánců progresivního vidění světa tvrdila, že to je chyba. Ve zdůvodnění rozsudku napsal soudce Thomas, že boj za práva menšin je pouze snahou o získání větších pravomocí pro sociální inženýrství.

Společnost má být vinna, že se někdo vydal na dráhu zločinu. Nebo společnost musí pomoci, říkají. Podle konzervativního náhledu na svět je ale společnost pouze výraz pro skupinu lidí. Tvrdit, že společnost je něčím vinna, vede k nesprávným závěrům. Plus příklad z historie na téma dokonalé vraždy.

Již po staletí řada významných osobností tvrdí, že ano. Filozof David Hume nebo nobelista Ronald Coase. Aneb o podceňování selského rozumu a nebezpečných vědcích, kteří říkají, že by ostatní měli něco udělat.

Javier Milei přesvědčoval a vzdělával argentinskou veřejnost více než deset let. Nakonec mu uvěřili, že individuální svoboda je lepší než zkorumpovaný stát. Dal lidem alespoň naději.

V druhém kole argentinských prezidentských voleb s přehledem zvítězil ekonom Javier Milei. Média ho označují za představitele extrémní pravice, on sám se prezentuje jako zastánce rakouské ekonomické školy, tedy minimálního státu. Jeho projevy jsou něco jako rána přímo mezi oči.

Mnoho kritiků tvrdí, že svobodný trh se svým trestáním neúspěšných podniků představuje neosobní monstrum. Že je to džungle, ve které platí jediný zákon, a to je zákon silnějšího. A že bez zásahu moudrého státu silný sežere slabého. Je to opravdu tak?

Antický lupič, jehož lože vstoupilo do řeckých bájí, měl utkvělou představu, že každý člověk má být stejně dlouhý jako jeho postel. Moderní dogma rovnosti je založeno na stejném principu, píše ekonom Murray Rothbard.

Stát nemůže garantovat nic, protože nic neprodukuje. Slíbit může cokoliv, ale hodnota jeho slibu je dána bohatstvím společnosti a rychlostí rozhazování.