Historie obtížného soužití křesťanů s muslimy ve středověkém Španělsku

V roce 1492 dobyli katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský Granadu, která byla poslední muslimskou baštou na Pyrenejském poloostrově. Tím ukončili téměř 800 let trvající muslimskou vládu, jež započala v roce 711, kdy první vojska Alláhova překročila Gibraltarskou úžinu. 

Poslední kapkou pro dobytí obtížně přístupné Granady byla událost z vánoc roku 1481, kdy muslimové z Granady obsadili sousedící křesťanskou pevnost Zahara a její obyvatele vzali do otroctví. 

Katoličtí králové vyhlásili emirátu v Granadě válku, aby „navždy vyhnali nevěřící ze Španělska”, jak napsali v dopise papeži. Po deseti letech byl jejich cíl splněn.

Ti, jimž bylo povoleno zůstat

Po pádu Granady přestal být islám politickou silou na Pyrenejském poloostrově, ale zhruba půl milionu muslimů stále žilo na španělském území. Křesťanští vládci jim dali na výběr ze dvou možností. Buď mohli v klidu odejít, nebo mohli zůstat jako poddaní krále za relativně výhodných podmínek, neboť mohli svobodně cestovat, praktikovat svoji víru, ale nesměli vstupovat do státních služeb. Protože neměli kam jít kromě nehostinného severu Afriky, rozhodla se většina z nich zůstat. Říkalo se jim mudejarové, tedy ti, jimž bylo povoleno zůstat. 

Netrvalo dlouho a muslimové vyvolali několik povstání, během nichž upalovali za živa křesťanské obyvatele. Největší povstání vypuklo v roce 1499. Po jeho potlačení bylo vydáno nařízení, že muslimové musí konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Španělsko.

Moriskové a doktrína takíja

Poté, co křesťanští králové vydali nařízení o nucené konverzi, většina muslimské populace konvertovala ke křesťanství. Dostali název moriskové. Nikdy ale nepřijali křesťanskou kulturu za svou.

Uchýlili se k takzvané doktríně takíja. Její idea pochází z Koránu, ze súry 3:28, ve které se píše (překlad je z české verze Koránu z roku 2007): „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících. Kdo tak učiní, nedostane se mu od Alláha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby.”

Autor komentáře ke Koránu al-Tabarí, který žil v 9. století n.l. k tomu napsal, že „když jsou muslimové pod vládou nemuslimů a mají obavy o svůj život, mají se chovat loajálně, ale ve svém srdci uchovat svoji víru a nepřátelství”.

Doktrína takíja znamená, že muslim může spáchat hříšný čin, jako je předstírání jiné víry, pokud je veden zbožnými pohnutkami. Doktrínou se řídili i šíité pod nadvládou sunnitů.

Španělští moriskové pokřtívali svoje děti, chodili na mše, ale v soukromí četli Korán a praktikovali svoji víru. Křesťané se je snažili přesvědčit argumenty, že před mnoha lety jejich předci konvertovali k islámu, aby se vyhnuli muslimské persekuci. 

Zákaz nožů

Když argumentace nezabrala, zabavovali křesťané moriskům Korán a pálili jej nebo jim zakazovali mluvit arabsky. Na konci nesměli u sebe moriskové nosit ani nůž, neboť „by jím mohli napadnout křesťana”. Podle historika Bertranda „zůstávali v nitru muslimy a čekali na vhodnou příležitost pro hodinu pomsty”.

Muslimský historik tehdejší dobu popsal takto: „Mnoho muslimů, kteří navenek vyznávali křesťanství, nebyli jimi ve svém srdci, neboť v utajení se modlili k Alláhovi. Křesťané je s největší obezřetností pozorovali a mnohé odhalili a upálili.” Tady byly počátky španělské inkvizice.

V roce 1568 moriskové rebelovali proti nařízení španělského krále, kterým zakazoval arabská jména a nařizoval výchovu dětí morisků v klášterech. Když se rozšířila zpráva, že jim Osmanská říše přijde na pomoc, vypuklo násilné povstání. Křesťanští kněží byli pobíjeni a někteří byli upáleni zaživa. Ženy byly znásilňovány a mnohé skončily v harémech na severu Afriky. 

Edikt z roku 1609

Po potlačení povstání byli moriskové násilně přesídlováni mimo oblast Granady do přilehlých španělských provincií a do vylidněné Granady přicházeli křesťané. 

Soužití morisků a křesťanské populace na Pyrenejském poloostrově definitivně ukončil královský edikt z roku 1609, který nařizoval vysídlení morisků ze Španělska. V následujících několika letech byla většina morisků násilně odsunuta, většinou do severní Afriky. 

Tím definitivně skončilo soužití muslimů s křesťany, které započalo v roce 711, kdy muslimská vojska po dobytí severní Afriky stanula na březích Gibraltarského průlivu.

Občanský projekt syrzdarma, který je bez reklam, můžete v případě zájmu podpořit libovolným příspěvkem. Děkujeme. Odkaz viz níže.